Nejkrásnější zahrada

Psi zaslechli zacinkání vodítek a začali štěstím skákat. Jejich stupnice natěšení je ve chvíli příprav na procházku na nejvyšším stupni. Poskáčou mě, poškrábou mě, olízají na místech, kam dosáhnou, když si zavazuju boty. Když se konečně dostaneme za vrata na cestu, dotáhnou mě na kraj Karlovic, kde začíná les. Ronn stále na vodítku, Amy na volno s klacíkem v hubě, který jí supluje kořist, tudíž si nevšímá zajíců a jim podobné havěti, jdeme po cestě k rybníčku. Je mi krásně. Les žije, dýchá, voní, mluví skrz stromy, vítr, zvířata. Celý tento les, až do Prusinovic, je jedna krásná zahrada. Jsem na tom závislá. Na květiny, stromy, jehličí, listy, kmeny s odlouplou kůrou, brouky, hlemýždě, kapradí, pařezy, vonící  lepivou pryskyřici, zpěv ptáků, zvuk datla, ... každý den je jiná a nikdy neomrzí. 

Starosti nezmizí, ale cykly lesa mi dávají kýžený pocit jistoty, který se ve světě lidí tak těžce hledá. Zákony přírody jsou něco, na co se dá ještě spolehnout. Asi je to tím, že je neřídí lidé.

Kdo je pak ovšem řídí? Nebo kdo je vymyslel? Kdo jim dal počátek?

Obal na tablet a jiné

  Jak jste si možná všimli, moje frekvence příspěvků ohledně šití se značně snížila. Půl roku jsem se věnovala tvoření broží a jiných doplňků, z nichž některé se mi podařilo i prodat (doufám, že uživatelům dobře slouží), některé jsem rozdala jako dárky a některé mi zbyly...snad budu někdy pokračovat. 

  Nyní jsem ovšem opět vytáhla šicí stroj a zatím jsem si troufla jen na něco jednoduchého, a to obal na tablet z koženky. Pořád mám dost koženky, a tak jsem zvolila tu v šedé barvě. Postupovala jsem podobně jako v tomto mém návodu. Obal je opět vyztužen kartonem zašitým uvnitř podšívky. Karton jsem vystřihla stejně jako v dřívějším návodu z krabice cereálií. Díky kožence se nemusíte bát, že by navlhl. Koženku jsem na okrajích ozdobila krajkou.

Dále jsem ušila kapsičku na zip. Ta však není vyztužená kartonem.

Na podšívku používám zbytky látek, zde konkrétně z povlečení a zkrácených závěsů oken.

Přírůstek do rodiny

Zdravím všechny, kteří narazili na tento šťastný příspěvek a zároveň se omlouvám všem, které jsem názvem uvedla v omyl. Ne, dítě nebude, ale máme někoho jiného!
Od doby, kdy nám naše fenka JRT Amy zakousla andulku, bylo jasné, že s jejím sobectvím musíme něco udělat. Hned nás napadlo pořídit jí psího kamaráda. Ale zvládneme dva psy? Po rychlém spočítání dalších nákladů a porovnání pro a proti, jsme začali hledat psa zdarma k adopci. Některé z našich cest vedly i do útulku, ale malí psi, které jsme tam našli, byli už příliš staří nebo hodně agresivní. Převychovávat agresivního psa, na to fakt nemám, navíc když míváme na návštěvu často děti. Starý pes by naší tříleté fence nestačil, potřebujeme zdravého a hravého psa. Po několikatýdenním hledání  jsme našli. Jeden pán bydlící nedaleko od nás hledal nového pána pro svého tříletého samce foxteriéra. Popis povahy psa zněl hezky, a tak jsme se tam vydali. Inzerát nelhal. Foxlík byl velmi přátelský a společenský. Měl jedinou vadu. Byl velmi nevychovaný, protože celý život žil na dvorku s fenkou, která nedávno zemřela, ale nikdo ho neučil poslouchat povely. Řekli jsme si, že to riskneme a udělali jsme dobře. Už teď, po pouhých 4(!) dnech umí povel sedni a chodit na vodítku. Také se odnaučuje skákat po lidech a šťastně leč přesto nebezpečně cvakat tlamou při hraní. A jak to bere všechno Amy? Hned si s ním začala hrát, druhý den se trochu porvali jak to ve smečce při příchodu nového jedince a stanovení pozic bývá, ale už se vzájemně respektují a Amy zdá se ani nežárlí. Jmenuje se RONN (Ale říkáme mu Ronník).

Co je špatného na tom, se lišit?

Sedím na obědě s kolegyní a kolegou a říkám: ,, Včera jsme se dívala na 168 hodin a byla tam reportáž o slepých rodičích, kterým se narodila zdravá holčička. Sice jim musela pomáhat asistentka v péči o miminko, ale zvládli to. Teď jsou jí čtyři roky a je moc šikovná, pomáhala jim s různými činnostmi, byla na svůj věk velmi nesobecká. To se mi moc líbilo.‘‘

Kolegyně:,, Nemůžeme se bavit o něčem, co není tak smutné?‘‘

Já:,,Co je na tom smutného? Vždyť jsou šťastná rodinka. O jednoho nesobeckého človíčka je na zemi víc.‘‘

Kolega: ,,Je to smutné, protože to dítě je chudák. Bude se ve škole od ostatních lišit.‘‘

Vzpomněla jsem si sama na sebe. Na moji odlišnost a šikanu. Byla to moje chyba jen proto, že jsem se od ostatních dětí nějak lišila? Nebo proto, že ostatní se rádi posmívali tomu, čemu nerozuměli...

,,Co je špatného na tom, se lišit?‘‘ ptám se ho.

,,Prostě nezapadneš.‘‘

A hotovo. Prostě nezapadneš. Ale co když nechci zapadnout? Já fandím těm, co nezapadají. Máme to těžší, ale jsme pak silnější. Více si toho zažijeme, často jsme osamělí, protože najít toho, kdo by nám opravdu porozuměl, není lehké. Nechceme povrchní přátele, ale potřebujeme kamarády na život a na smrt, které můžeme vzbudit o půlnoci a oni se nebudou zlobit, ale rádi nás uvítají. A budeme mít jedno společné – nezapadáme. Jiné přátele ani nemám. Se zapadajícími si nerozumím a někdy je mi z jejich omezených názorů špatně. Hlásají toleranci, ale jen u druhých. Záleží jim jen na sobě a jejich nejbližších, kteří zapadají. Drží si svou denní rutinu, to je jejich smysl života. Narodit se, založit rodinu, zemřít.  Že by mohlo být něco víc je nezajímá. Prý na to nemají čas. Nemají čas přemýšlet?

Liším se. Asi budu muset začít obědvat sama, protože z povrchních plků ztrácím chuť k jídlu.

Brože do vlasů

Kromě obvyklých broží na oděv jsem začala vyrábět i brože do vlasů.

  Proč se zajímat o brože do vlasů? Možná už se Vám taky někdy stalo, že jste neměla náladu na přívěsek, řetízek, prstýnek, náramek a ani na náušnice. V takových chvílích přichází na jeviště brož. Pokud ji nechcete na oblečení, šup s ní do vlasů! S trochou šikovnosti se Vám podaří aplikovat do vlasů i obyčejnou brož se spínacím špendlíkem, ale pokud se bojíte nechtěného poranění od špendlíku, použijte brože speciálně do vlasů. Sponky nebo hřebínek se jednoduše aplikují. Umí krásně dozdobit jakýkoli jednoduchý účes a přidržet i neposedné prameny.
  Koženku ke sponkám a hřebínkům nelepím, ale přišívám, aby vydržela i větší namáhání při tvoření účesu. Ozdoba Vám tak zaručeně neodpadne. 

Na obrázcích jsou moje brože, které můžete koupit na Fleru.cz.

Koženky pocházejí ze zbytků od firmy, která je používá na výrobu čalouněných křesel a pohovek. 

Genderová rovnost. Opravdu to chci?

          Na toto téma už toho bylo napsáno mnoho, a to ,,odborníky‘‘, tak proč o tom píšu já? Protože se mě to týká jako účastníka neřízené a nikým nevyslovené studie, kterou zřejmě nikdo nikdy ani nenapíše, protože nikdy neskončí.  Jsme prostě muži a ženy, základní vlastnosti, kterými se lišíme, jsou hlavně dány hormony a vzhledem. O jedincích, kteří jsou něco mezi, zde nebude řeč, to je na jiný článek, a ne můj, já nikoho takového neznám.

Pracuji ve stavebnictví, kde je možná větší podíl mužů než žen, statistiky jsem nezkoumala, ale historicky se člověku pod pojmem stavař vybaví spíše muž než žena, to je v pořádku, nemá smysl snaha to změnit. Při pohledu z jiné stránky, však do tohoto oboru vnáší mnoho dobrého muži i ženy.

Na rovinu: do praxe jsou vhodnější muži. Na staveništi se totiž vyskytují jenom muži, ještě jsem nenarazila na dělnici (před r. 1989 to asi bylo možné, ale nevím, jestli tam byly dobrovolně, pokud nepomáhaly při stavbě vlastního domu nebo bytu). Na staveništi je prostě drsné a sprosté prostředí, kde křehká ženská duše buď zhrubne (je to pak ovšem ještě žena?) nebo nevydrží.  Dělníci většinou nejsou zvyklí plkat, neřeší, jak vypadají, často dostatečně nedbají na bezpečnost, a když už mluví, tak nevybíravě. Proč taky vážit slova, mezi svými se můžou chovat, jak chtějí.

Stavbyvedoucí by taky měl být člověk do praxe, a proto to většinou bývají muži, ze stejných důvodu jako jsou uvedeny výše. Jsou i ženy stavbyvedoucí, četla jsem o jedné, ale s prominutím žensky nevypadala.

Pro ženy je vhodné prostředí projekce a inženýrské činnosti (laicky – projekt a vyřízení povolení stavby). Je to zpravidla kultivované prostředí, jednání se zákazníky a úřady.  Vyžaduje to taktní chování, řečnické schopnosti, dodržování aspoň nějaké etiky, zodpovědnost a příjemný vzhled.

A už tu máme rozdělení funkcí ve stavařině na mužské a ženské. Je to ovšem špatné nebo nespravedlivé?

Já v oboru stavařiny pracuji někde na pomezí  - mezi projekcí s inženýringem a staveništěm.

Řídím stavbu jako zástupce investora od umístění investice na seznam ročních investic až po kolaudaci. Přesto, že musím v rámci kontrolních dnů řešit záležitosti i na staveništi, nelituji toho, že jsem se nenarodila jako kluk. Moje křehká ženská duše sice občas trpí, ale doma ji můj muž tak dobře udržuje, že bych o ni snad nemusela přijít.  Když jsem poprvé přišla na staveniště, začínalo být už teplo, bylo brzké léto a já tam dorazila v sukni. Chlapi se ptali, jestli jsem nezabloudila z koupaliště, které bylo poblíž. Ale zvykla jsem si.

Nedávno jsme potřebovali sehnat jistého dodavatele, který pro nás už dříve něco dělal. Mým kolegou mi bylo řečeno: ,,Zavolej mu raději ty, on na tebe…no, víš jak..‘‘

,,Chápu, zavolám mu já.‘‘ Vůbec mi to nevadilo. Vždyť od toho jsem taky žena! My ženy to máme trochu v krvi…umíme využít, co nám bylo hezkého darováno (neříkám zneužít) v hlavě i na těle.  A to není nic špatného, spíše naopak.

Před jistým časem jsem spolupracovala s jedním mladým zástupcem stavbyvedoucího.  Potvrdil mi, že zřejmě díky svému vzhledu a veselé povaze umí dobře vycházet se ženami úřednicemi a kolegyněmi. Já mu to stvrdila i svými zážitky s úředníky, dodavateli a některými kolegy. Rozhodně bych tedy nechtěla, aby mě brali stejně jako muže. Chlap bych totiž byla ošklivý;-) To už by se mi nehodilo vůbec. 

Člověk si pohlaví nevybírá (opět kromě pár případů, co si to i zaplatí, opět na jiný článek), tak proč ho ve svém zaměstnání v rámci slušnosti nevyužít?

Brože s krajkou

Mám pár zbytků krajek, a tak jsem vyzkoušela i brože zdobené krajkou, vypadají opravdu romanticky....

A zde jedna novinka Brož do vlasů