Genderová rovnost. Opravdu to chci?

          Na toto téma už toho bylo napsáno mnoho, a to ,,odborníky‘‘, tak proč o tom píšu já? Protože se mě to týká jako účastníka neřízené a nikým nevyslovené studie, kterou zřejmě nikdo nikdy ani nenapíše, protože nikdy neskončí.  Jsme prostě muži a ženy, základní vlastnosti, kterými se lišíme, jsou hlavně dány hormony a vzhledem. O jedincích, kteří jsou něco mezi, zde nebude řeč, to je na jiný článek, a ne můj, já nikoho takového neznám.

Pracuji ve stavebnictví, kde je možná větší podíl mužů než žen, statistiky jsem nezkoumala, ale historicky se člověku pod pojmem stavař vybaví spíše muž než žena, to je v pořádku, nemá smysl snaha to změnit. Při pohledu z jiné stránky, však do tohoto oboru vnáší mnoho dobrého muži i ženy.

Na rovinu: do praxe jsou vhodnější muži. Na staveništi se totiž vyskytují jenom muži, ještě jsem nenarazila na dělnici (před r. 1989 to asi bylo možné, ale nevím, jestli tam byly dobrovolně, pokud nepomáhaly při stavbě vlastního domu nebo bytu). Na staveništi je prostě drsné a sprosté prostředí, kde křehká ženská duše buď zhrubne (je to pak ovšem ještě žena?) nebo nevydrží.  Dělníci většinou nejsou zvyklí plkat, neřeší, jak vypadají, často dostatečně nedbají na bezpečnost, a když už mluví, tak nevybíravě. Proč taky vážit slova, mezi svými se můžou chovat, jak chtějí.

Stavbyvedoucí by taky měl být člověk do praxe, a proto to většinou bývají muži, ze stejných důvodu jako jsou uvedeny výše. Jsou i ženy stavbyvedoucí, četla jsem o jedné, ale s prominutím žensky nevypadala.

Pro ženy je vhodné prostředí projekce a inženýrské činnosti (laicky – projekt a vyřízení povolení stavby). Je to zpravidla kultivované prostředí, jednání se zákazníky a úřady.  Vyžaduje to taktní chování, řečnické schopnosti, dodržování aspoň nějaké etiky, zodpovědnost a příjemný vzhled.

A už tu máme rozdělení funkcí ve stavařině na mužské a ženské. Je to ovšem špatné nebo nespravedlivé?

Já v oboru stavařiny pracuji někde na pomezí  - mezi projekcí s inženýringem a staveništěm.

Řídím stavbu jako zástupce investora od umístění investice na seznam ročních investic až po kolaudaci. Přesto, že musím v rámci kontrolních dnů řešit záležitosti i na staveništi, nelituji toho, že jsem se nenarodila jako kluk. Moje křehká ženská duše sice občas trpí, ale doma ji můj muž tak dobře udržuje, že bych o ni snad nemusela přijít.  Když jsem poprvé přišla na staveniště, začínalo být už teplo, bylo brzké léto a já tam dorazila v sukni. Chlapi se ptali, jestli jsem nezabloudila z koupaliště, které bylo poblíž. Ale zvykla jsem si.

Nedávno jsme potřebovali sehnat jistého dodavatele, který pro nás už dříve něco dělal. Mým kolegou mi bylo řečeno: ,,Zavolej mu raději ty, on na tebe…no, víš jak..‘‘

,,Chápu, zavolám mu já.‘‘ Vůbec mi to nevadilo. Vždyť od toho jsem taky žena! My ženy to máme trochu v krvi…umíme využít, co nám bylo hezkého darováno (neříkám zneužít) v hlavě i na těle.  A to není nic špatného, spíše naopak.

Před jistým časem jsem spolupracovala s jedním mladým zástupcem stavbyvedoucího.  Potvrdil mi, že zřejmě díky svému vzhledu a veselé povaze umí dobře vycházet se ženami úřednicemi a kolegyněmi. Já mu to stvrdila i svými zážitky s úředníky, dodavateli a některými kolegy. Rozhodně bych tedy nechtěla, aby mě brali stejně jako muže. Chlap bych totiž byla ošklivý;-) To už by se mi nehodilo vůbec. 

Člověk si pohlaví nevybírá (opět kromě pár případů, co si to i zaplatí, opět na jiný článek), tak proč ho ve svém zaměstnání v rámci slušnosti nevyužít?

Brože s krajkou

Mám pár zbytků krajek, a tak jsem vyzkoušela i brože zdobené krajkou, vypadají opravdu romanticky....

A zde jedna novinka Brož do vlasů

Háčkované rukavičky

To jste nevěděli, že kromě šití umím i háčkovat, že ne?;-)

Na rovinu...nevyznám se v psaných postupech pro háčkované výrobky ani v diagramech, ale rozhodně mám oči, abych se to naučila z videa, v tom je mi youtube veliký kamarád. Nedávno jsem si vyrobila tyhle bezprsťáky pro nynější počasí, ani zima ani léto jak dělané. 

A zde je skvělý video návod jak na ně:

Brože II.

Tak stále mě ještě moje nová vášeň neopustila. Další várka broží. 
Všechny jsou ke koupi na Fler.cz

Nedávno se mi podařilo získat metry nových koženek. Původně jsem je chtěla jen kvůli brožím, ale možná se zase vrhnu na ušití nějaké kabelky. 

Můj drahý muž mi tento měsíc koupit úplně novou Hot glue gun s nástavci a stojanem, takže bych mohla zkusit zase něco nového, co se lepení týče.

Brože

V září jsem byla dva týdny nemocná a tak jsem se dost nudila.Co se dá dělat, aby člověk nemusel z postele a přitom se zabavil? Zkusila jsem něco nového. Vzala jsem zbytky koženek, knoflíky, korálky, jehlu a nit a už jsem se nezastavila...

Manželovo zátiší

Téměř každý večer potkávám manželovo zátiší. Nachází se na kuchyňské lince a skládá se z prázdné lahve od piva, mísy se zbytky nevypukaného popkornu a sem tam i prázdného obalu od dalších dobrůtek. Včera vyměnil prázdnou lahev od piva za prázdný obal od čokolády.

  Co mě ovšem fascinuje, je jeho smysl pro kompozici. Umístění na lince je totiž takřka geniální. Neruší, protože na jedné hromádce to vlastně vypadá uklizeně, kdyby někdo ten večer přišel na návštěvu, ani by ho nenapadlo, že to tam vlastně nemá co dělat. Jak totiž víme, prázdné obaly se vyhazují do tříděného odpadu. Ale to by byla nuda. Mě jeho zátiší baví.

  Nepořádek, který je srovnaný, se totiž umí skvěle maskovat a taková schopnost se cení. Kdo ví, kdy se mi to může hodit. Až nebudu stíhat s úklidem, pověřím manžela srovnáním nepořádku do zátiší.

Sen Jonatanův XIV - konec

Jonatan najednou stál v zimní krajině. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Z aleje zasněžených stromů se vynořila skupinka lidí. Dva dospělí a dítě, malý kluk. A za nimi … další osoba, ale držela se opodál, jako by nechtěla, aby byla zahlédnuta.

Muž a žena si sedli na lavičku a obuli lední brusle. To jsou jeho rodiče. Kluk zůstal na lavičce. Rodiče vyjeli na zamrzlé jezero a smáli se na synka. Za lavičku se postavila neznámá postava. Jonatan ji nedokázal nikam zařadit. Náhle se pod matkou prolomil led. Křečovitě se přidržela jeho otce, ale ten se propadl taky. Postava za lavičkou vztáhla ruku a položila ji na rameno synka.

,,Nech toho!‘‘Kříčí Jonatan, ale nikdo neodpovídá. Chce se rozběhnout a pomoct jim, ale nemůže. Je jen divák. Trpící divák, stejně jako tehdy. Cítí ruku na rameni. Otočí hlavu a vidí … muže z medailonku. S láskou až za hrob milovanou Elen. Teď pochopil. Ledy naříznuté, žádná pomoc široko daleko. Jen malý vystrašený kluk.

,, Tak?‘‘ Ozval se náhle Narai. Najednou byli v sále s kamenným trůnem. Úzkými okenními otvory proudily paprsky ranního slunce.

,,Co chcete? Co?!‘‘

Stařec ho chytil pevně za ramena. ,,Uvědom si to. Jsi mocný, do tohoto světa nepatříš, jsi jiný, mohl bych tě učit. S mou pomocí můj kraj rozšíříš, lidé budou tvými loutkami, budou dělat, co budeš chtít, budeš mít, nač pomyslíš! Zabij toho viníka, zabij svého strýce, pomsti rodiče! S mou pomocí to dokážeš.‘‘

Moc je lákadlo. I pro někoho, jako je Jonatan. O jeho slovech ani na chvíli nezapochyboval. Rozhlédl se po síni. Pár kroků od něj seděla Joadin na zemi, zády přitisknutá k chladné kamenné stěně, tvář měla uplakanou. Nad ní stál Ramon s Jadonem, oba s nepřítomným výrazem ve tváři, ale s meči v rukách přichystaní ublížit jí. Jonatan pochopil.

,,Musím, že? Jinak ji nepustíš …‘‘ hlesl a svěsil ramena. Přemýšlej, Jonatane, přemož strach a pochyby. Mám to udělat? Co by na tom bylo špatného? Zachráním ji, a když se od něj nechám učit, najdu toho vraha a pomstím se. Ale za jakou cenu? Zase bych byl osamělý. Jako on. Žije tady sám, široko daleko žádná duše. To samé by potkalo mě. Jonatan zvažoval co má  pro něj větší cenu. Živit v sobě nenávist a pomstít rodiče? Jaký by to byl život a co pak? Měl by pak ještě smysl? Musí být lepší důvod proč žít. Tady poznal něco nového. Přátelskou lásku, důvěru přítele, potřebu něco dokázat, nenechat se vyviklat, narovnat se a jít dál. Z Naraie nic takového necítil. Cítil z něj sobectví, pomstychtivost, škodolibost, nenávist, zlo. Ale přemůže ho? Pohlédl na Ramona a Jadona. Jak je osvobodit? Narai je má ve své moci.

Sáhl na rukojeť Zakkurova meče. Oni jsou bojovníci, proti nim nemá šanci. Nic jiného mu však nezbývá … vytáhl meč a tasil.

,,Nebudu vaším učněm, život má být plný lásky ne nenávisti!“ Zvolal Naraiovi do očí. Narai se začal nahlas smát, mávl rukou na Ramona s Jadonem. Ti se obrátili a šli na Jonatana. Jonatan se opanoval, meč v ruce se přestal třást a náhle ucítil, jak se mu odvaha vlila do žil. Oba zaútočili najednou. Jonatan je stihl odrazit dvěma údery tak rychlými, že Narai nedokázal skrýt údiv a vytřeštil oči. Joadin přestala plakat, s napětím sledovala nerovný boj. Nebo že by nebyl tak nerovný, jak by se mohl zdát? Jonatan bojoval, jako kdyby nebyl jeden, ale také dva. Meč ovládal celé jeho tělo. Rychlými výpady unavoval oba bojovníky. Narai se mezitím ztratil. Jonatan neměl v úmyslu je zabít, přemýšlel, jak by je zneškodnil. Dostali se ke kamennému trůnu. Zpoza trůnu najednou vykoukla Joadin a hodila na Jadona svůj plášť. Když se Jadon snažil ze sebe plášť dostat, Jonatanovi se podařilo uděřit Ramona, ten zakopl o trůn a praštil sebou na zem. Přestal se hýbat. Joadin k němu přiskočila, přiložila ucho na hruď a oddychla si, je jen v bezvědomí. Náhle vykřikla. Jadon se osvobodil, přiskočil zezadu k Jonatanovi a začal ho škrtit tím samým pláštěm. Jonatanovi vypadl meč z ruky. Chytl plášť a snažil se dostat ze sevření. Kopal, bránil se lokty, dělal, co mohl a najednou sevření povolilo. Rychle se obrátil. Do Jadona se teď pustil Ramon. Ztráta vědomí zřejmě zrušila Naraiovu moc nad Ramonem. Jonatan sebral svůj meč a začal hledat Naraie. Ze síně vedly jen dva východy. Ven a na schodiště.

,,Viděla jsem ho utíkat ke schodišti,“ zavolala na něj Joadin.

Jonatan utíkal po schodech, bral je po dvou. Byly to točité schody, vedly totiž do věže. 

,,Narai! Ty se mě snad bojíš,“ smál se Jonatan. Stále utíkal po schodech. Jeho strach už nebyl. Narai ztratil tu poslední zbraň, kterou na něj měl. Do mysli mu vejít nemohl, zkoušel jeho pochyby, jeho temné já, které má každý z nás, záleží jen, kolik mu dá prostoru ve svém srdci. Jonatan ho vytěsnil.

Doběhl na vrcholek věže. Byl to kruh obehnaný nízkou zdí.

,,Právě teď do hradu dobíhají ostatní Ramonovi nohsledové. Poslouchají mě. Joadin to nepřežije,“ řekl klidně Narai, který stál opíraje se o zídku. ,,Jestli ji chceš zachránit, budeš mě muset zabít, jinak je nezastavíš.“

Jonatan se podíval dolů a viděl muže, jak se prodírají lesem směrem k bráně hradu. Dlouho se nerozmýšlel. Narai je o hodně starší než on, má jen svou tělesnou sílu, má proti němu šanci. Rozběhl se na něj s mečem připraveným k smrtelnému úderu. Narai překvapivě hbitě uskočil a taky vytáhl meč. Jonatan zůstal na chvíli stát, přemýšlel.

,,Důvěřuji ti,“ řekl jakoby nikomu. Znovu se rozběhl, tentokrát Narai uhnout nestihl a utržil ránu na ruce. Jonatan toho využil, zaútočil znovu a prudčeji, Narai se nestačil divit. Kde se to v něm vzalo? Jonatanovi se dokonce podařilo vyrazit mu zbraň z ruky a zahnal ho k okraji zídky. Najednou Narai začal prosit o život.

,,Nechám Vás odejít, jen mě nezabíjej,“žadonil.

,,Odvolej ihned Ramonovy muže!

,,Dobře,“ řekl Narai a zavřel na chvíli oči. Pak je otevřel. ,,Přesvědč se sám.“

Jonatan se opatrně naklonil u zídky, aby viděl, jestli muži odcházejí. Náhle cítil, že se zídka propadá, ztrácel rovnováhu, chytil se Naraie. Ten se ho snažil od sebe odstrčit, ale Jonatan držel pevně.

Kdybyste teď stáli tam, kde Ramon, tedy pod věží, uslyšeli byste ohlušující řev člověka padajícího z věže. Ramon ještě neslyšel nic hlasitějšího a děsivějšího. Kousek od něj dopadlo tělo. Zdálo se mu úplně roztříštěné. Kolem něj ležely kusy zdi. Pohlédl nahoru a viděl člověka visícího na kraji vrcholku věže.

,,Pane, chyťte se mě!“Zavolala Joadin na Jonatana držícího se za drolivé zbytky zídky. Nahmatala jeho ruku, lehla si a zabrala, jak nejvíce mohla. Jonatan se snažil najít nohama nějakou oporu. To se mu nakonec podařilo a on s pomocí Joadin vylezl nahoru. Nahoře si lehl a prudce oddychoval. Byl už smířený s tím, že zemře. Po tváři se mu začaly koulet slzy. Začal se pronikavě smát a stejně tak Joadin. Pořád se drželi za ruku, leželi v prachu a smáli se.

,,Pššt, Jonatane, ať neprobudíš ostatní,‘‘ slyšel Jonatan těsně u svého ucha. Ruku měl stále v něčí dlani.  Otevřel oči. Kolem něj leželi malí kluci ve svých postýlkách a lehce oddychovali, sem tam někdo zachrapkal.

,,Co to má být?‘‘ Rozčiloval se. ,, Proč jsem zase tady? Co jsi mi to udělala?‘‘

,, Jonatane, ‚‘‘začala Joadin sedíc na okraji jeho postele, ,, byl jsi velmi statečný, víš to?‘‘

,, K čemu mi to je? Jsem zase jen malý kluk v sirotčinci. Nic se nezměnilo.‘‘

,, Nemáš pravdu. Rozhlédni se. Nikdo z dětí, které tu spí, si svůj život nevybralo, prostě tak dopadli. Můžeš si vzdychat a litovat se nebo toho využiješ a postavíš se těžkostem čelem. Vždyť už jsi to jednou udělal…právě před chvílí. Zachránil jsi druhým život a porazil Naraie. Co jsi prožil, nebyl sen. Byl to trochu jiný život, jaký zažívají děti, než dospějí a ztratí potřebnou míru fantazie a nevinnosti. I já jsem skutečná, ale jen pro tebe.

            Jonatane, jsi odvážný po otci a rozumný po matce. Umíš se rozhodovat správně, máš v sobě dobrotu. Vždy, když tě přepadnou pocity méněcennosti a je ti smutno, vzpomeň si, co jsi dokázal! Naraie má každý v sobě, jsou to špatné úmysly a vlastnosti, které se snaží dostat na povrch přes to, co prožíváme. Ty jsi to však nedovolil, i když se to zdálo, jako snazší cesta.

            Už budu muset jít.‘‘ Pustila Jonatanovi ruku. Ten ji však zadržel.

,,Vrátím se tam někdy?‘‘

,,Když bude třeba a nezapomeneš, tak ano.‘‘

,,Nezapomenu,‘‘ slíbil.

Naposledy se na sebe podívali a Joadin zmizela. Jonatan usnul. Kdybyste ho teď mohli vidět, líbilo by se Vám, jak se ve spánku spokojeně usmívá.