středa 1. října 2014

Sen Jonatanův XIV - konec

Jonatan najednou stál v zimní krajině. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Z aleje zasněžených stromů se vynořila skupinka lidí. Dva dospělí a dítě, malý kluk. A za nimi … další osoba, ale držela se opodál, jako by nechtěla, aby byla zahlédnuta.
Muž a žena si sedli na lavičku a obuli lední brusle. To jsou jeho rodiče. Kluk zůstal na lavičce. Rodiče vyjeli na zamrzlé jezero a smáli se na synka. Za lavičku se postavila neznámá postava. Jonatan ji nedokázal nikam zařadit. Náhle se pod matkou prolomil led. Křečovitě se přidržela jeho otce, ale ten se propadl taky. Postava za lavičkou vztáhla ruku a položila ji na rameno synka.
,,Nech toho!‘‘Kříčí Jonatan, ale nikdo neodpovídá. Chce se rozběhnout a pomoct jim, ale nemůže. Je jen divák. Trpící divák, stejně jako tehdy. Cítí ruku na rameni. Otočí hlavu a vidí … muže z medailonku. S láskou až za hrob milovanou Elen. Teď pochopil. Ledy naříznuté, žádná pomoc široko daleko. Jen malý vystrašený kluk.
,, Tak?‘‘ Ozval se náhle Narai. Najednou byli v sále s kamenným trůnem. Úzkými okenními otvory proudily paprsky ranního slunce.
,,Co chcete? Co?!‘‘
Stařec ho chytil pevně za ramena. ,,Uvědom si to. Jsi mocný, do tohoto světa nepatříš, jsi jiný, mohl bych tě učit. S mou pomocí můj kraj rozšíříš, lidé budou tvými loutkami, budou dělat, co budeš chtít, budeš mít, nač pomyslíš! Zabij toho viníka, zabij svého strýce, pomsti rodiče! S mou pomocí to dokážeš.‘‘
Moc je lákadlo. I pro někoho, jako je Jonatan. O jeho slovech ani na chvíli nezapochyboval. Rozhlédl se po síni. Pár kroků od něj seděla Joadin na zemi, zády přitisknutá k chladné kamenné stěně, tvář měla uplakanou. Nad ní stál Ramon s Jadonem, oba s nepřítomným výrazem ve tváři, ale s meči v rukách přichystaní ublížit jí. Jonatan pochopil.
,,Musím, že? Jinak ji nepustíš …‘‘ hlesl a svěsil ramena. Přemýšlej, Jonatane, přemož strach a pochyby. Mám to udělat? Co by na tom bylo špatného? Zachráním ji, a když se od něj nechám učit, najdu toho vraha a pomstím se. Ale za jakou cenu? Zase bych byl osamělý. Jako on. Žije tady sám, široko daleko žádná duše. To samé by potkalo mě. Jonatan zvažoval co má  pro něj větší cenu. Živit v sobě nenávist a pomstít rodiče? Jaký by to byl život a co pak? Měl by pak ještě smysl? Musí být lepší důvod proč žít. Tady poznal něco nového. Přátelskou lásku, důvěru přítele, potřebu něco dokázat, nenechat se vyviklat, narovnat se a jít dál. Z Naraie nic takového necítil. Cítil z něj sobectví, pomstychtivost, škodolibost, nenávist, zlo. Ale přemůže ho? Pohlédl na Ramona a Jadona. Jak je osvobodit? Narai je má ve své moci.
Sáhl na rukojeť Zakkurova meče. Oni jsou bojovníci, proti nim nemá šanci. Nic jiného mu však nezbývá … vytáhl meč a tasil.
,,Nebudu vaším učněm, život má být plný lásky ne nenávisti!“ Zvolal Naraiovi do očí. Narai se začal nahlas smát, mávl rukou na Ramona s Jadonem. Ti se obrátili a šli na Jonatana. Jonatan se opanoval, meč v ruce se přestal třást a náhle ucítil, jak se mu odvaha vlila do žil. Oba zaútočili najednou. Jonatan je stihl odrazit dvěma údery tak rychlými, že Narai nedokázal skrýt údiv a vytřeštil oči. Joadin přestala plakat, s napětím sledovala nerovný boj. Nebo že by nebyl tak nerovný, jak by se mohl zdát? Jonatan bojoval, jako kdyby nebyl jeden, ale také dva. Meč ovládal celé jeho tělo. Rychlými výpady unavoval oba bojovníky. Narai se mezitím ztratil. Jonatan neměl v úmyslu je zabít, přemýšlel, jak by je zneškodnil. Dostali se ke kamennému trůnu. Zpoza trůnu najednou vykoukla Joadin a hodila na Jadona svůj plášť. Když se Jadon snažil ze sebe plášť dostat, Jonatanovi se podařilo uděřit Ramona, ten zakopl o trůn a praštil sebou na zem. Přestal se hýbat. Joadin k němu přiskočila, přiložila ucho na hruď a oddychla si, je jen v bezvědomí. Náhle vykřikla. Jadon se osvobodil, přiskočil zezadu k Jonatanovi a začal ho škrtit tím samým pláštěm. Jonatanovi vypadl meč z ruky. Chytl plášť a snažil se dostat ze sevření. Kopal, bránil se lokty, dělal, co mohl a najednou sevření povolilo. Rychle se obrátil. Do Jadona se teď pustil Ramon. Ztráta vědomí zřejmě zrušila Naraiovu moc nad Ramonem. Jonatan sebral svůj meč a začal hledat Naraie. Ze síně vedly jen dva východy. Ven a na schodiště.
,,Viděla jsem ho utíkat ke schodišti,“ zavolala na něj Joadin.
Jonatan utíkal po schodech, bral je po dvou. Byly to točité schody, vedly totiž do věže. 
,,Narai! Ty se mě snad bojíš,“ smál se Jonatan. Stále utíkal po schodech. Jeho strach už nebyl. Narai ztratil tu poslední zbraň, kterou na něj měl. Do mysli mu vejít nemohl, zkoušel jeho pochyby, jeho temné já, které má každý z nás, záleží jen, kolik mu dá prostoru ve svém srdci. Jonatan ho vytěsnil.
Doběhl na vrcholek věže. Byl to kruh obehnaný nízkou zdí.
,,Právě teď do hradu dobíhají ostatní Ramonovi nohsledové. Poslouchají mě. Joadin to nepřežije,“ řekl klidně Narai, který stál opíraje se o zídku. ,,Jestli ji chceš zachránit, budeš mě muset zabít, jinak je nezastavíš.“
Jonatan se podíval dolů a viděl muže, jak se prodírají lesem směrem k bráně hradu. Dlouho se nerozmýšlel. Narai je o hodně starší než on, má jen svou tělesnou sílu, má proti němu šanci. Rozběhl se na něj s mečem připraveným k smrtelnému úderu. Narai překvapivě hbitě uskočil a taky vytáhl meč. Jonatan zůstal na chvíli stát, přemýšlel.
,,Důvěřuji ti,“ řekl jakoby nikomu. Znovu se rozběhl, tentokrát Narai uhnout nestihl a utržil ránu na ruce. Jonatan toho využil, zaútočil znovu a prudčeji, Narai se nestačil divit. Kde se to v něm vzalo? Jonatanovi se dokonce podařilo vyrazit mu zbraň z ruky a zahnal ho k okraji zídky. Najednou Narai začal prosit o život.
,,Nechám Vás odejít, jen mě nezabíjej,“žadonil.
,,Odvolej ihned Ramonovy muže!
,,Dobře,“ řekl Narai a zavřel na chvíli oči. Pak je otevřel. ,,Přesvědč se sám.“
Jonatan se opatrně naklonil u zídky, aby viděl, jestli muži odcházejí. Náhle cítil, že se zídka propadá, ztrácel rovnováhu, chytil se Naraie. Ten se ho snažil od sebe odstrčit, ale Jonatan držel pevně.
Kdybyste teď stáli tam, kde Ramon, tedy pod věží, uslyšeli byste ohlušující řev člověka padajícího z věže. Ramon ještě neslyšel nic hlasitějšího a děsivějšího. Kousek od něj dopadlo tělo. Zdálo se mu úplně roztříštěné. Kolem něj ležely kusy zdi. Pohlédl nahoru a viděl člověka visícího na kraji vrcholku věže.
,,Pane, chyťte se mě!“Zavolala Joadin na Jonatana držícího se za drolivé zbytky zídky. Nahmatala jeho ruku, lehla si a zabrala, jak nejvíce mohla. Jonatan se snažil najít nohama nějakou oporu. To se mu nakonec podařilo a on s pomocí Joadin vylezl nahoru. Nahoře si lehl a prudce oddychoval. Byl už smířený s tím, že zemře. Po tváři se mu začaly koulet slzy. Začal se pronikavě smát a stejně tak Joadin. Pořád se drželi za ruku, leželi v prachu a smáli se.

,,Pššt, Jonatane, ať neprobudíš ostatní,‘‘ slyšel Jonatan těsně u svého ucha. Ruku měl stále v něčí dlani.  Otevřel oči. Kolem něj leželi malí kluci ve svých postýlkách a lehce oddychovali, sem tam někdo zachrapkal.
,,Co to má být?‘‘ Rozčiloval se. ,, Proč jsem zase tady? Co jsi mi to udělala?‘‘
,, Jonatane, ‚‘‘začala Joadin sedíc na okraji jeho postele, ,, byl jsi velmi statečný, víš to?‘‘
,, K čemu mi to je? Jsem zase jen malý kluk v sirotčinci. Nic se nezměnilo.‘‘
,, Nemáš pravdu. Rozhlédni se. Nikdo z dětí, které tu spí, si svůj život nevybralo, prostě tak dopadli. Můžeš si vzdychat a litovat se nebo toho využiješ a postavíš se těžkostem čelem. Vždyť už jsi to jednou udělal…právě před chvílí. Zachránil jsi druhým život a porazil Naraie. Co jsi prožil, nebyl sen. Byl to trochu jiný život, jaký zažívají děti, než dospějí a ztratí potřebnou míru fantazie a nevinnosti. I já jsem skutečná, ale jen pro tebe.
            Jonatane, jsi odvážný po otci a rozumný po matce. Umíš se rozhodovat správně, máš v sobě dobrotu. Vždy, když tě přepadnou pocity méněcennosti a je ti smutno, vzpomeň si, co jsi dokázal! Naraie má každý v sobě, jsou to špatné úmysly a vlastnosti, které se snaží dostat na povrch přes to, co prožíváme. Ty jsi to však nedovolil, i když se to zdálo, jako snazší cesta.
            Už budu muset jít.‘‘ Pustila Jonatanovi ruku. Ten ji však zadržel.
,,Vrátím se tam někdy?‘‘
,,Když bude třeba a nezapomeneš, tak ano.‘‘
,,Nezapomenu,‘‘ slíbil.
Naposledy se na sebe podívali a Joadin zmizela. Jonatan usnul. Kdybyste ho teď mohli vidět, líbilo by se Vám, jak se ve spánku spokojeně usmívá.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!