Sen Jonatanův VII.

Část třetí - Narai

Jak svítalo vysokým oknem ve východní stěně rytířského sálu, podlaha se začala probarvovat slunečním jasem, ve kterém si poletovala zrnka prachu. Najednou, jakoby se polekala, rozptýlila se do stran. Paprsky slunce na okamžik dopadly na čísi plášť. Postava se otočila směrem ke světlu. Je to starý muž. Avšak stále vzpřímený, statné postavy ,s vrásčitým obličejem a bradkou prokvetlou bílými vousy. Zračí se v něm odhodlanost, což dokazují pevně semknuté rty do úzké čárky a oči, oči jsou malé, hluboko posazené, vypadají jen jako dvě štěrbinky. Kdo by se mu chtěl do těch očí podívat, musel by se hodně namáhat. Narai už také dlouho nikomu do očí nepohlédl. Jednak to nemá zapotřebí, protože on zná mnohá tajemství a záhady života, bytí a lidského nitra, a jednak … nikdo takový tu ani není. Už dlouho. Žije tu sám. Sám se svými knihami, z nichž mnohé jsou temného a nebezpečného rázu.

On nechce ji. Chce jeho. Potřeboval ho sem nalákat. Sotva se tady, v tomto světě objevil, nemá klid. Nemůže spát, útroby jej svírají a nejistota nahlodává. To všechno kvůli němu!

Dostat ho sem nebylo těžké. Ten jeho společník není složitý. Bylo velmi lehké se ho zmocnit. I když...ne s takovou silou. Přece jenom je to dálka.

Narai se teď spokojeně zašklebil. Je ve svém živlu. Umí člověka přečíst jako knihu. Ví, jak ho přesvědčit, zmanipulovat, vyprovokovat, umí rozesmutnit, zdeptat, týrat, mučit … Ale! Ano, ale, ale na toho chlapce je krátký! Jako by ani nebyl odsud. Ne, není. Určitě není.

Musí ho poznat! Do hloubky jej rozebrat, dostat se do něj, prostě ho zničit! Odolávat pro něj znamená nepřímo ohrožovat. Jej a jeho moc po celém kraji! Dokáže nahlédnout do srdce kohokoliv, jen ne do jeho. Anebo...nebo by mu mohl ještě pomoci... Tenhle kraj je pro něj příliš malý, příliš těsný ...V jeho očích se zablýsklo. Po menším souboji … kdyby se stal povolným ...mohl by mu v jeho záměrech ještě posloužit. Oči znovu stáhl do úzkých štěrbin a na tváři se mu objevil zlomyslný škleb. Ta myšlenka mu připomněla-co ti vlci? Doufá, že je popohnali. Všechno jde podle plánu …

Sen Jonatanův VI.

Jonatana však nevzbudil Ilai, jak bylo původně domluveno. Vzbudil ho náhlý pocit chladu ve tváři, kam ho ještě před tím než usnul, hřál oheň. Otevřel oči, ale tma byla neproniknutelná. Měsíc totiž zahalily mraky. Rukama začal šmátrat v místech, kde předpokládal, že je Iali. Nahmatal jej. ,,Ilali!“Zakřičel.

,,Co..co...já usnul!“Chytal se za hlavu. Jonatan za sebou uslyšel zavrčení. Ohlédl se. Napínal zrak jak mohl, ale nebylo to nic platné. Náhle se o něj cosi otřelo a zaslechl to znovu. Zpod mraků vykoukl měsíc. Jeho svit teď dopadl na lesknoucí se dvě malé oči. Upřeně se dívaly na Jonatana. Ty se pohly a nechaly tak osvítit i zbytek hrozivě vypadající tlamy. Jonatan nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. Odhalily se dvě řady nažloutlých zubů. Tohle zvíře doteď vídával jenom na obrázcích. Vlk. Úlekem se svalil do trávy. Zvíře po něm skočilo, Jonatan rychle vyskočil, popadl Ilaie a pádili spolu ke koním. Těsně před nimi však Iali upadl a zakřičel bolestí. Vlci zavětřili pach krve a hnali se za nimi. Koně sebou neklidně trhali a dívali se zděšeně na své pány, jak k nim klopýtají v mokré trávě. Jonatan s námahou dostal Ilaie na jeho koně a pak rychle nasedl na svého. Slyšeli za sebou chraplavý dech a štěkot,zrychlili, a nechali tak vlky daleko za sebou.

,, Díky, že jsi to udělal. Ty jsi snad neměl vůbec strach!“ Řekl s obdivem Iali.

Jonatan se zarazil. On se nebál! NE-BÁL!

,, J-jo, jasně ...“Vypravil na konec ze sebe.

Za hodinu a půl už stáli před Harorem. Cestou sděloval Ilai Jonatanovi svůj údiv nad nočním útokem vlků.

,,Neměli přece důvod! Od lesa jsme byli daleko, neohrožovali jsme je, jídlo už bylo snězené ...a taky...ten oheň nemohl být vyhaslý dlouho, ještě doutnaly uhlíky, museli tam čekat. Ale proč?“

Jonatan byl stejného mínění. Vypadalo to jako něco předem připraveného. Jakoby je to mělo zastrašit...Ale před čím? Nebo...před kým...

Stáli přímo před stezkou klikatící se Harorem.

,,Jak dlouho tudy pojedeme?“Zeptal se Jonatan.

,, Máme už unavené koně, takže klidným klusem tak ...“,zamyslel se, ,,dvě až tři hodiny. Pak už budeme u Bebai a pořádně se najíme.“ Pohladil si břicho a hlasitě mlaskl. Jonatan mu musel dát za pravdu. Ten útěk ho pěkně vyčerpal.

Náhle se Ilaiova tvář zasmušila. Žije ještě Joadin?

Sen Jonatanův V.

Muž s kápí seděl u ohně a ohříval si ruce. Někteří jeho společníci ještě nestačili sesednout z koně. On dojel jako první. Všichni jsou už velmi unavení. Potřebují nabrat nové síly. Naštěstí mají dostatečný časový náskok. Odhadoval, že mají tak čtyři až pět hodin k dobru. Zároveň však doufal, že jejich pronásledovatele, které jeden z jeho mužů zahlédl, jak odjíždějí z hostince a poslal sokola se vzkazem, také zmohla únava. Než ostatní dojeli, měl už rozdělaný oheň a zajatkyni posazenou u kamene kousek od něj. Byl rád, že se na koni udržela sama i se zavázanýma rukama a on ji tak nemusel mít u sebe.

Po očku sledoval co dělá. Seděla tam vzpřímená a hleděla před sebe. V ústech měla stále ještě roubík. Nechtěl jí ho dávat, ale jak procitla z prvního leknutí nad neznámými černooděnci, začala volat o pomoc. Nemohl si dovolit rozruch. Pak náhle, jakoby si uvědomila, že na ni hledí, obrátila se k němu. Snažil se z její tváře vyčíst strach, bezmoc nebo něco podobného, ale viděl v ní jen nenávist a vzdor. Znovu se podívala zase před sebe.

Zakručelo mu v břiše. ,, Jadone!“křikl po jednom ze zesedajících.

,,Ano, pane?“Muž rychle přiběhl.

,,Přines zásoby a připrav večeři. Mám hlad a vy určitě také.“

,,Jistě, hned to bude!“

Za dvacet minut už seděli u jídla. Velitel si sundal kápi a odhalil tak hustou černou kštici, se kterou si ihned začal pohrávat večerní vítr. Jeden z mužů vzal chléb, kousek masa a víno a šel k zajatkyni. Za chvíli všichni uslyšeli výkřik. ,,Ona mě kousla!“ Vyjekl muž a mrštil s jídlem na zem. Ostatní se mu začali smát.

,,Ramone“,promluvil k veliteli jeho nejbližší společník, ,,kam to vlastně jedeme?“

Ramon se poškrábal za uchem. ,,Do kraje El Joenai.“

,,Ale tam už je jenom pustá pláň!“

,,Já vím, ale Narai poručil jet tam.“

,,Tak nás platí Narai...slyšel jsem o něm pěkné věci...prý má co dočinění s temnými silami.“ Vážně pokýval hlavou.

,,Ať je to jak chce. Platí dobře ,a to by nám mělo stačit.“ Ramon se však neubránil pocitu zvědavosti. Co by asi takový starý blázen jako je Narai dělal s takovouhle holkou? Jestli je to, co říkal Jadon pravda, pak raději ani nevědět...

Po večeři postavil jednoho muže na stráž a šel se podívat na dívku. Ještě se jí ani nezeptal na jméno...Došel až k ní. Hleděla na něj s pohrdáním a on si toho byl vědom. Poklekl a vyndal jí roubík.

,,Dneska jsi mu to nandala. Chtěl ti dát jenom jídlo. Místo toho jsi tu trpěla s roubíkem mezi zuby...a nemá cenu tady křičet. Tohle je pustina. Jenom by jsi vzbudila mé muže a ti by ti to nedarovali...nedokázal bych je zkrotit ani já...Jak se jmenuješ?“

,,Joadin,“hlesla. Hlas měla slabý od stálého mlčení.

,,To mi stačí. Dobrou noc.“ A odešel na druhou stranu tábora.

Mezitím už stačili zapálit více ohňů. Lehl si k jednomu z nich a snažil se usnout. Za chvíli si však uvědomil, že ji nedal deku. Jednu vzal z poblíž spícího muže, ten se jen neklidně zavrtěl, a přešel ke kameni, o nějž byla opřená. Na zem složil svůj plášť, posunul ji na něj a přikryl dekou. Potom už spokojeně usnul.

Sen Jonatanův IV.

Část druhá - Cesta

Za krátko dorazili do hostince. Ilai tam vtrhl a se smíchem zavolal:,,Joadiiiiin! '' Místo se svou sestrou se však setkal jen s udivenými pohledy . Hospodskému vypadl škopek z ruky a s řinknutím se rozbil o podlahu. Ten do toho tíživého ticha nevyslovené odpovědi hlasitě zaklel.

,, Hej ... Joadin! '' Volal Ilai nejistým hlasem. V hospodě se kdosi ozval: ,, To myslíš tu holku, co tu seděla?'' Muž se ušklíbl. ,,Vím to, protože to bylo jediné děvče, které jsem tu za poslední půlrok viděl. ''

Ilai k němu přistoupil. ,, A kde je teď? '' Muž s nevinným pohledem ukázal na svůj prázdný kalíšek.

,,Asi chce na pivo ..." Řekl váhavě Jonatan. Ilai netrpělivě sáhl do malého váčku za opaskem a vytáhl drobnou minci, která se okamžitě octla v rukou hostinského. Jak se muž napil, pokračoval dál: ,,Přišli si tu pro ni nějaký chlapi no a ona na ně úplně nechápavě koukala a potom-", přihnul si, ,,ji prostě sebrali a vodešli. Na sever ... myslím ... jo, určitě tam. Bylo zrovna ráno, dobře se určovaly světový strany." Významně se na ně podíval. Místo díků se však dočkal jen hněvu.

,,A to jste jí nikdo nepomohli?!“ Zvolal naštvaně Ilai k lidem posedávajícím klidně u stolů.

Jeden vesničan se zvedl a výhružně na něj pohlédl. ,,Myslíš, že jsme někdo chtěli dostat nakládačku?!"

Ilai si začal vyhrnovat rukávy. ,,Tak teď ji dostanete ode mě vy ... vy ..."

Jonatan ho včas zadržel. ,, To nemá smysl. Pojď ji raději hledat nebo se na nás sesypou."

,,Takže vy si nic nedáte? Škoda ... ",nabízel se hostinský.

,,Koně! "Vyhrkl na něj Ilai.

,,Pánové, my koně chováme v úctě a ne na guláš!"

Ilali dělal, že poznámku hostinského, který se teď cítil nesmírně vtipný přehlédl a uklidněným hlasem řekl:,, Peníze máme, ať jsou tedy koně za patnáct minut připravené na cestu."

Když konečně vyjeli na cestu, byl jejich měšec o poznání lehčí. Jonatanovi sice strašně kručelo v žaludku, ale nevšímal si toho. Skutečně měl totiž o čem přemýšlet. Co je vlastně sen? Který jeho život? Tam, v sirotčinci nebo tady, v tento den, který se již chýlil ke konci? Z koňského hřbetu pozoroval jak slunce zapadá za vzdálené hory a jak se obloha plní červánky.

,,Co je to za hory? "Ptal se ukazujíc na horizont.

,,To je Haror. Za nimi se rozléhá městečko Bebai a tam právě máme namířeno. Tedy ... jestli opravdu jeli na sever ..."

,,Ilai, nejsi už unavený? Ráno moudřejší večera ..."

,,Nejsem, ale ty už určitě ano. Jedl jsi vůbec?"

,,No ... to ne ..."

,,Tak pojď. Oni také budou chtít spát. Pár hodin spánku neuškodí."

Za nedlouho už opékali zajíce, kterého Ilai ulovil. Utábořili se pod velikým dubem asi dvě hodiny cesty od soutěsky procházející napříč Harorem. Jonatan se neskrytě obdivoval střeleckému umění jeho společníka. Zapřísáhl se, že se taky naučí tak dobře střílet z luku jako on. Konečně už byl zajíc upečený. Ilai jej rozděloval na dva díly, když tu se z křoví ozvalo zapraskání, jako když se láme větev. Jonatan se poděšeně ohlédl.

,, Vlci nebo kanci. Dokud hoří oheň, nic nám neudělají." Z Ilaiova hlasu však bylo znát napětí. ,,Jdi spát, budu hlídat. Až přijde čas, vzbudím tě a ty mě vystřídáš“, s tím si nohy skrčil k sobě a opřel se o strom.

Jonatan si přitáhl teplou deku až k bradě a snažil se usnout. Po chvíli vrtění to však vzdal a přešel ke koním. Pohladil svého hnědáka. Pohlédl na Ilaiova koně. Byl velmi neklidý, pořád házel hlavou a nervózně se ošíval. Ten jeho však stál se vzpřímenou hlavou a hrdě se na něj díval. Jonatana zaplavil úžasný pocit. Vše, co ho tak celou dobu tížilo, se najednou odplavilo a zanechalo ho podivně ospalým. Odklopýtal zpátky ke svému lůžku a okamžitě usnul.

Sen Jonatanův III.

, Dobrý den, '' opětoval Jonatan.

Neznámý seděl na trávě vedle něj a zřejmě si taky užíval teplého sluníčka. Měl na sobě prostou lněnou košili, kožené kalhoty, opasek s jakýmsi váčkem, zřejmě na drobnosti a peníze a vysoké holiny. 

,, Ty jsi jistě Jonatan,“ukázal na něj prstem, pak ho obrátil na sebe-,,já jsem Ilai.“ Nečekal na Jonatanovu reakci a zvedl se k odchodu.

,,Kam jdeme? '' Zeptal se. A má vůbec jít s ním? Vypadá to, jako kdyby to bylo nějak všechno předem připravené. Tak je to sen nebo ne?!

,,Do hostince. Nechal jsem tam svou sestru a nechci aby tam na nás moc dlouho čekala mezi těmi všemi chlapi. '' Uchechtl se. Ona by se proti nějakému vlezlému chlapákovi ubránila, to ví určitě. Pobaveně se nad tou představou usmál.

,, Ty mě znáš? '' Přerušil ho v jeho představách Jonatan.

,, Cože? Ehm-ne. Znám jenom tvé jméno, to neznamená, že tě znám. Pojď, '' vybídl ho, ,, musíme si pospíšit. Za chvíli je čas k obědu a já mám hlad.'' A Jonatan pocítil, že on také.

Teď měl čas si svého společníka prohlédnout pozorněji. Vypadal tak na pětadvacet, měl husté černé vlasy a oči stejné barvy. Jinak oblečený byl podobně jako on akorát, že měl ještě plášť. Jonatan měl dojem, že asi s děvčaty nemá problémy. Možná tak jak je odhánět. Poškrábal se na hlavě. Pod prsty ucítil hebkost a horkost svých vlasů. Jeden si vytrhl. Byl kaštanově hnědý. Leskl se na slunci a on si ho prohlížel. Takové vlasy měl jeho otec. Vybavil si jeho tvář s jemnými rysy, širokým něžným úsměvem a laskavýma očima. Měl hrdou bradu a trochu odstávající uši. Najednou pochopil, proč ho maminka tak milovala. Jestli má kromě vlasů i jeho obličej?

Sen Jonatanův II.

V tom malém pokoji se jich tlačilo celkem šest. V malém pokoji, v malém a starém dětském domově a se starými, ale hodnými vychovatelkami a jedním doktorem. Někdy míval pocit, že tam jsou už celou dobu působení ústavu. Domov na něj dýchal svým kouzelným dojmem a Jonatan se nechal. Nevadilo mu se odpoutávat od té tvrdé reality, která na něj každý den čekala, totiž na posměšky a ústrky od starších a silnějších spolubydlících. Desetiletý chlapec, tak zranitelný, tak slaboučký ... párkrát už to chtěl skoncovat, na tomto světě jej nic nedrželo. Ale nikdy se k tomu plně neodhodlal. Vždycky se pak dlouho tloukl do hlavy, kde se mu vedle ran způsobených od ostatních udělaly modřiny udělané jím samým. Byl zdeptaný svou neschopností, svým strachem ... ale to nebylo to, co mu v tom vždy zabránilo. Byla to tenoučká nitka vůle žít a něco dokázat, dokázat všem ostatním, co je. Své sny a přání. Svou sílu a odhodlanost, o které si myslí, že ji nemá. Ale ona tam někde je ... je a čeká aby se mohla vydrat na povrch a podívat se na světlo, ne jen vidět ten smutek a tmu v něm. Dusila se tam, chtěla ven.

Jednou večer už měl všeho dost. Zase ho nenechali na pokoji a jemu teď z nosu tekla krev. Ale jemu krvácelo něco mnohem důležitějšího než tělo. Totiž srdce. Přišel ke své posteli a ulehl. Pod hlavou však ucítil neznámý pocit. Zvedl se, aby se na to podíval. Nový polštář! Jak jiné bylo ležet na něm než na tom starém, který zdědil po jakémsi bývalém obyvateli tohoto domu. Byl krásně bílý a měkoučký. Pootevřely se dveře. Jonatan si toho nevšiml zaujat takovou kouzelnou věcí, jakou je pro něho nový polštář. Zpoza dveří vykoukla stará vrásčitá tvář vychovatelky. Jak uviděla tu radost zračící se ne chlapcově obličeji, spokojeně se pousmála a zase zavřela. To musí povědět i ostatním. Netušily, že by z toho mohl být tak šťastný.

Jonatan si na něj znovu a znovu pokládal slastně hlavu. V jednu chvíli si představoval, že je kouzelný a že ho vezme pryč. Pryč od všeho a od všech, co mu ubližují. Zavřel oči. Pomůže mu?

Zdálo se mu, že se vzbudil a není sám, ale někdo je vedle něj. Ohlédl se. Seděla tam. Na jeho posteli. Krásná jako víla, kterou vídával v pohádkových knížkách. Nabízela mu svou ruku. Bál se jí dotknout, aby se mu nerozplynula. Dívala se něj svýma jasně zelenýma očima. Viděl v nich podivný klid a jistotu. Ale ne. Mysl už ho šálí. Vidí to, co chce vidět. Představuje si to a to nemůže. Snový svět je na nic. Nic člověku nedá.

Lehce se dotkl jejích prstů. Sní? Sní vůbec? Ale jistě, jak jinak by se tohle mohlo stát? Třeba byl ten polštář opravdu kouzelný. To v něm teď pracovala jeho celou dobu potlačovaná dětská fantazie a dětská přání, sny, představy ... Nechce už odtud. Klidně by tu už celý život zůstal a jen ji držel za ruku. Její oči ho naplňovaly klidem a on se v nich úplně ztrácel. Náhle ztratil pojem o tom, jestli je to sen nebo skutečnost. Ve kterém světě je teď? Ve kterém?!

Něco ho pošimralo na tváři. Otevřel oči a spatřil mouchu, jak mu sedí na nose. Mouchu? Co tady dělá moucha? A v zimě? Zároveň ucítil podivné teplo, které do něj vnikalo. Vzhlédl. Uviděl nebe a na něm sálající slunce, jak se na něj smálo. Sedl si. Rukou pohladil trávu, na které seděl. Byla měkká a krásně voněla. Cítil všechno. Půdu, zeleň, slunce, teplo, všechno. Podíval se na své ruce. To nebyly ruce desetiletého chlapce ... byly velké a chlupaté, takové jako si pamatoval u svého tatínka. Co nohy? Nejméně o tři čísla větší! Na sobě měl lehkou košili a plátěné kalhoty zastrčené do velkých hnědých kožených bot. Znovu si lehl. Koneckonců, má snad na spěch? V duchu se zasmál. Teď byl bezstarostný. A šťastný ...

Najednou na něj padl stín. Váhavě otevřel oči. Nad ním stála postava muže a smála se na něj. Jeho hlava zastiňovala slunce, takže vypadal jakoby měl svatozář.

,, Dobrý den, '' pozdravil.

Sen Jonatanův I.

Část první- Domov

Byl to mrazivý večer. Schylovalo se ke konci února a mrazy stále nepolevovaly. Za malým oknem do malého pokoje se krčil malý chlapec a čekal na jaro. Neměl rád zimu. Svět mu připadal dost studený i bez ní. Bez té, která přicházela každým rokem, a která mu připomínala lidi, jež tak miloval. Rodiče. Podvědomě se dotkl medailónku. Stalo se to, když mu bylo sedm.

Ten den měl poprvé stát na bruslích a už se na to strašně těšil. Jeho prvnímu pokusu předcházela menší ukázka od rodičů. Hodně se u toho smáli a tatínek maminku pořád chytal do náruče. V jedné chvíli však vše náhle utichlo. Viděl, jak se jeho matka křečovitě přidržuje svého manžela. Najednou už ji viděl jen po ramena. Teď již ani neví, jak se to mohlo tak rychle stát. Vždyť se jen chviličku na ně nedíval. Na koho se tedy díval?

Maminka se zmítala v ledové vodě a otec byl naprosto bezmocný, protože se led začal podlamovat i pod ním. Jonatan chtěl vyskočit a pomoct jim, ale čísi ruka ho zadržela. Vzhlédl k onomu neznámému. Dodnes si na jeho tvář nepamatuje. Měl vůbec nějakou tvář? Nebylo to jen ztělesnění jeho strachu? Nebo spíše ... ustrašenosti?! Ten tlak na jeho hruď však vypovídal o něčem silnějším, co jistě muselo mít tělo, tedy i tu sílu ...

Bezmocně se díval, jak jeho rodiče umírají. Něco křičeli jeho směrem. Ne však na něj. Vedle něho. Vše se rozplynulo ...

Nikdo nevěděl o tom medailónu. Kdysi ho maminka vzala na procházku do lesa. Jeho nechala daleko za sebou, prý ať se dívá po nějakých houbách, aby si potom mohli udělat moc dobrý oběd, tatínek totiž houby rád. Ale on šel tiše za ní. Následoval ji až k malému jezírku, kde tenhle medailón pustila do vody. Později ho vylovil, bylo mu ho líto.

Teď jej otevřel. Dvě fotky, jedna matčina a druhá ... sám neví. Toho muže nezná, nikdy ho neviděl nebo si na něj možná nepamatuje. Nevadí, pro něj je hlavní fotka té, která jej tak milovala a on miloval ji. Něčeho si pod tím obrázkem všiml. Dole bylo vyryto: Pro mou až za hrob milovanou Elen. Co mohl myslet tím až za hrob ...? Ale kdo je ten muž? To bylo ukryto hluboko v jeho podvědomí. Tak hluboko ho tam dal on, aby na to nemusel vzpomínat. To si však neuvědomoval.