Psi zaslechli zacinkání vodítek a začali štěstím skákat. Jejich stupnice natěšení je ve chvíli příprav na procházku na nejvyšším stupni. Poskáčou mě, poškrábou mě, olízají na místech, kam dosáhnou, když si zavazuju boty. Když se konečně dostaneme za vrata na cestu, dotáhnou mě na kraj Karlovic, kde začíná les. Ronn stále na vodítku, Amy na volno s klacíkem v hubě, který jí supluje kořist, tudíž si nevšímá zajíců a jim podobné havěti, jdeme po cestě k rybníčku. Je mi krásně. Les žije, dýchá, voní, mluví skrz stromy, vítr, zvířata. Celý tento les, až do Prusinovic, je jedna krásná zahrada. Jsem na tom závislá. Na květiny, stromy, jehličí, listy, kmeny s odlouplou kůrou, brouky, hlemýždě, kapradí, pařezy, vonící lepivou pryskyřici, zpěv ptáků, zvuk datla, ... každý den je jiná a nikdy neomrzí.
Starosti nezmizí, ale cykly lesa mi dávají kýžený pocit jistoty, který se ve světě lidí tak těžce hledá. Zákony přírody jsou něco, na co se dá ještě spolehnout. Asi je to tím, že je neřídí lidé.
Kdo je pak ovšem řídí? Nebo kdo je vymyslel? Kdo jim dal počátek?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!