Ráda bych se s vámi podělila o hořkou zkušenost ze života, kterou už nechci nikdy prožít. Hodně mi toho dala, ale taky zničila. Většina toho, co bylo zničeno už je naštěstí zpátky, a to díky mému manželovi a přátelům, kterým nebylo jedno, co se děje.
Tady je.
1.9.2012 jsem nastoupila do jedné nejmenované firmy blízko Kroměříže. Přijímal mě člověk, který měl být můj nadřízený. Byla jsem technik ve správě areálu firmy hlavně ve stavařině, což je můj obor.
Na začátku jsem se mu líbila. Bral mě všude s sebou a rád mě ostatním představoval. Neustále si ke mně chodil stěžovat na všechny kolegy, jak se flákají, jsou neschopní a svou práci dělají špatně a on má kvůli tomu komplikace. Ovlivnil mi tím hned ze začátku názor na mé kolegy. Při realizaci stavebních úprav a dalších projektů obcházel směrnice i zákony, což realizacím ne vždy pomáhalo a někdy je to dost zbrzdilo. Asi po roce jsem už znala kolegy i legislativu lépe a dovolila jsem si občas s ním nesouhlasit.
Přestal mě všude brát s sebou, ale pořád se se mnou dost bavil a já si myslela, že je všechno v pohodě. Pak začal poukazovat na moje chyby a zveličoval je, vícepráce na projektech shazoval jen na mě a minimálně jednou mi kvůli tomu ukrátil výplatu skoro o 2 tisíce, ačkoli je odsouhlasil on. Vždy, když jsem ho upozornila na rozpory v jeho tvrzeních, protože jsem z nich byla zmatená, naštval se a všechno svedl na ředitele. Říkal mi, že si na mě ředitel stěžuje, že jsem moc pomalá, že moc chodím k doktorovi a další věci. Přestal se se mnou normálně bavit a omezoval se jen na rozkazování, zadávání nesmyslných úkolů a ponižování při jejich hodnocení. Zadával vše dost nejasně, takže mu nešlo vyhovět a neúspěch pak sváděl na mě.
Naštěstí jsem mohla často komunikovat přímo s ředitelem. Na konci roku 2013 mi ředitel nabídl, abych pracovala pro firmu na investicích. Souhlasila jsem, i když mě můj nadřízený odrazoval, že to nedokážu, nezvládnu, že jde o velké peníze a tak. Byl to na mě velký tlak, protože v té době jsem měla vlastně 2 nadřízené, ředitele a jeho, a každý mi říkal něco jiného, většinou přesný opak.
Ponižoval mě hlavně před mým nejbližším kolegou, se kterým jsem často spolupracovala. Často jsem v práci brečela a když mě při tom přistihl, smál se, že nic nevydržím. V prosinci 2014 jsme spolu měli naposledy normální rozhovor o tom, kde budu. Zda ve správě stále pod ním, i když budu pracovat jen na investicích nebo přímo pod ředitelem. Přesvědčoval mě, že to sama pod ředitelem nezvládnu, protože jsem nemocná a on mě musí zastupovat (opravdu jsem nemocná byla, trpím lehkou psychickou poruchou, která se ovšem stále zhoršovala, asi si dokážete představit co za to mohlo).
Za celou dobu jsem přišla přitom asi jen o dva kontrolní dny na investicích a nebylo to kvůli záchvatům, byla jsem nemocná doma kvůli průduškám.
Ten poslední půlrok se mi zdraví opravdu zhoršilo, měla jsem znovu záchvaty astmatu i disociativní poruchy. Nervy jsem měla k prasknutí. V lednu 2015 jsme s ředitelem znovu přemýšleli, že raději přejdu přímo pod něj. Oznámili jsme mu to. Navenek to vzal klidně, ale jeho komunikace se se mnou se ještě více zhoršila. S dodavateli na investicích se scházel za mými zády. Opakovaně jsem proto ředitele upozorňovala, že za investice mého bývalého nadřízeného odmítám převzít odpovědnost. Nepředával mi informace, takže mě dostával do absurdních situací, kdy jsem nevěděla o jeho dohodách s dodavateli, které zahrnovaly i vícepráce. S ředitelem jsme proto vypracovali směrnici o investicích, která takovým věcem měla zabránit. On si ale vytrhl jednu větu z kontextu, a to, že technik investic poskytuje podporu správci majetku daného střediska. Nic jiného ho nezajímalo. Důležitější ovšem bylo, že mám být kontrola, zda je investice v souladu s legislativou a zájmy firmy. Docházelo tak ke spoustě hádkám a nedorozuměním. Odmítal se mnou diskutovat. A když už diskutoval, ponižoval mě, jednal se mnou jako s blbečkem, takže jsem musela odejít z místnosti, abych se před ním nerozbrečela. Nebo jsem to vydržela a on to ukončil slovy: A to je konec diskuze! a z místnosti odešel on nebo už mě ignoroval a bavil se s kolegou. Nechodil na kontrolní dny vůbec nebo pozdě nebo měl dovolenou, o které mi neřekl, abych to mohla přesunout. Tím svaloval veškerou zodpovědnost na mě.
Díky němu jsem získala pocit, že za nic nestojím, že škůdce jsem vlastně já a jsem psychicky tak narušená, že by mě měli zavřít do ústavu. Trpěla jsem kvůli němu hroznými depresemi a bolestmi břicha, které se opakovaly každý den, když jsem měla jít do práce. Nebýt mého muže a přátel, tak už tu asi nejsem.
Časem jsem si uvědomila, že jde o člověka s tak malým sebevědomím, že si ho musí zvyšovat jen na úkor druhých. Moje chyba byla, že jsem mu to umožnila, že jsem mu věřila a neustále se snažila to s ním dát zase do pořádku. To byla chyba. On chce být pro lidi ve svém okolí autoritou, bohem, a kdo ho zpochybňuje, běda mu.
Nakonec jsem po třech letech dala výpověď.
A hádejte co. Mám novou práci, kde mě nikdo nešikanuje, pořád dělám v oboru, plat nemám horší, kolektiv je lepší, záchvaty disociativity odezněly, nemám ani panické záchvaty ani deprese.
Jen doufám, že mi tahle zkušenost pomohla, abych se s příštím takovým člověkem, který mi přijde do cesty uměla lépe vypořádat a nenechala si už nikdy takhle ubližovat.
