středa 1. října 2014

Sen Jonatanův IX.

Zastavili se před branami města. Ilai cestou Jonatanovi vyprávěl o historii města. Dříve to byla jen obyčejná vesnice, prostě jako každá jiná. Jak pověst praví, přesně na tom místě, kde teď stojí, zabouchal na bránu vysílený muž a žádal o nocleh. Zdejší dobří obyvatelé se jej ihned ujali a on se jim odvděčil. Odvděčil se jim svým uměním zpracovávat kovy založil si zde kovárnu. Postupem času se jeho věhlas rozšířil i do ostatních krajů a do vsi se začali sjíždět obchodníci, proudily sem peníze a vesnice začala vzkvétat. Společně s obchodníky přicházeli i bojovníci a rytíři, a tak se kovář přeorientoval na výrobu mečů. Ty nejlepší kousky v rukou hrdinů pocházejí právě odsud.
,,Není lepšího místa pro koupi zbraně,“zakončil Ilai své vyprávění.
Vjeli dovnitř. Po pár metrech Jonatanovi strašně zakručelo v břiše. A Ilai rozhodl, že v prvním hostinci, který uvidí, se nají. Jonatan nic nenamítal, ba naopak se již velmi těšil na pořádný oběd. Zeptali se se nějakého spěchajícího muže s plnovousem na nejbližší hospodu. Poradil jim pohostinství U bílého jednorožce. Prý tam dobře vaří a mají nejlepší pivo ve městě.
,,U bílého jednorožce?“Podivil se Jonatan. ,,To nezní … no … nehodí se mi to zrovna na hospodu...“
,,Taky, že to tam řídí žena. Omluvte mě, ale teď už opravdu musím jít. Sbohem.“ Zamával jim na rozloučenou.
,,Sbohem!“ Opětovali mu.
Hostinec lehce našli, každý věděl, kde se nachází a ochotně jim poradil. Koně uvázali venku a vešli dovnitř těžkými dubovými dveřmi. Za pultem stála žena ve středních letech a utírala sklenice. Zvedla oči. Usmála se. Jonatanovi ten úsměv připomněl maminku. Zavrtěl prudce hlavou.
,,Dobré poledne,“zdravila je, ,,dáte si něco k obědu?“
,,Dobré, dobré, to víte, že dáme. Máme už ukrutný hlad.'' Na důkaz se mu ozval žaludek a hostinskou to rozesmálo.
,,Jak to, že je tu tak prázdno?“ Zeptal se Jonatan.
,,Pane, to je ještě brzo, tady se chodí na oběd až dlouho po poledni, protože jsme tady takoví spáči, víte?“
Jonatanovi byl po obědě moc dobře. Dobré jídlo, dobré pití a to místo … už chápal, proč jsou právě tady. Bíle omítnuté stěny s vysokými okny, přes které pronikalo slunce. Mezi nimi visely obrazy. Krajinky či portréty. Se zvědavostí se na portréty dlouze díval. Byly si všechny totiž podobné. Na všech kromě jednoho byly samé ženy. Byl v koutě a byl na něm muž. Osmahlá tvář, jakoby od kouře, šedé vlasy střižené velmi na krátko, živé modré oči, dlouhý nos, vrásky kolem úzkých úst, po nimiž začínala bradka prokvetlá bílými vousy. Na jazyk se mu draly otázky, ale než je stačil vyslovit, přikročila k němu hostinská a začal ukazovat na portréty. Tohle byla její matka, tohle babička … časem se dostala k obraz v koutě a významně se na Jonatana podívala. Pohladila malbu konečky prstů.
,,Můj prapradědeček,“řekla tiše. ,,Asi znáte tu pověst, že? Právě se díváte na onoho významného muže z našich dějin. Kovář Zakkur. To on založil společně se svou manželkou tohle místo,“rozhodila rukama po pokoji.
,,Au!“Ozval se najednou Ilai. Sáhl si na zranění a cítil, jak mu ruka pulzuje. Byla celá horká jako rozpálená kamna.
,,Ilai, co se děje?“Ptal se Jonatan vyděšeně.
Hostinská si ruku pozorně prohlédla. Něco si přitom mumlala a kroutila hlavou. Znova a znovu ohmatávala ránu nevšímajíce si sykajícího Ilaie. Po nějaké době pak prohlásila:,,To je zlé, chlapci,“ a odběhla kamsi dozadu. Jonatan se za ní díval a pak se obrátil na Ilaie. ,,Proč jsi neřekl, že tě to bolí? Podíval bych se ti na to.“
,,Nevšímal jsem si toho. Myslel jsem, že to přejde a potom … stejně by se s tím nedalo nic dělat, takhle na cestě …,“ znovu sykl.
,,Ale co si teď bez tebe počnu? A co Joadin?“
Ilai se pokoušel uklidnit. Co si myslí? Že na to nepomyslel? Proč asi o té bolesti byl zticha?
,,Jonatane,“začal pak, ,, věřím ti!“ Zdravou rukou ho chytil za rameno. ,,Vždyť v noci jsi prokázal více rozvahy než já. Já jsem strachem úplně ztuhl, a proto se stalo tohle, „pohlédl na svou ruku, ,,třeba se to do večera zlepší.“ Dlouze si povzdechl.
Jonatan mlčel. Zvládne to kdyžtak sám? Vždyť to tu ani nezná. Neví cíl cesty, neví nic! Tohle má být snad noční můra?! A je to vůbec sen? Co je REALITA?
Jak se hostinská vracela, viděla Jonatana jak má hlavu v dlaních a Ilaie dívajícího se tupě do zdi. Sáhla mu na čelo.
,,Chlapče! Vždyť ty máš horečku!“
,,Je mi špatně …,“vypravil ze sebe Ilai.
,,Pomoz mi ho dovést do pokoje, který jsem připravila,“ řekla Jonatanovi.
Nahoře jej uložili do postele a přikryli až po bradu. Jonatan se rozhlédl po pokoji. Všude byly krásně zpracované kovy. Jako nohy od masivního stolku, jako okrasné svícny, garnýže, lampičky...působilo to studeně a zároveň teple...
Vyšli ven a zavřeli za sebou dveře.
,,Obávám se, že tvůj přítel se nezvedne dříve jak za dva dny. Kdoví, jestli se zítra probudí ...“
,,Ale my musíme dál, závisí na tom život!“
,,V tom případě musíš jít sám. Nebo by šlo o životy dva,“ řekla hostinská a dala si ruce v bok. Jonatan těžce dosedl na lavici.
,,Budu se ti mezitím o něj starat,“ promluvila po chvíli. Jonatan se na ni podíval a pak přikývl. Musí dál. Kdyby se Joadin něco stalo, byla by to i jeho vina. I když ji ani nezná...nesmí zklamat přítele.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji Vám, že jste si našli čas pro komentář na můj blog!